Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Tento den je nejvýznamnějším z celého velikonočního cyklu, i když se k němu neváží žádné významné liturgické úkony. Tohoto dne se odbývala pomlázka, hodování a darovala se malovaná vejce. Původně šlo zřejmě o magický obřad, jehož aktéry byli dospělí, ale postupem času převzala tuto činnost mládež a posunula ji až do polohy zábavy. 

Koleda má pro dnešního člověka stále magickou přitažlivost. Nazývala se tak nejen obřadní obchůzka, ale i dary při ní získané, a také písně a říkadla s nimi spojené. ,,Badatelé se shodují, že koleda vznikla už v předkřesťanském období a byla úzce spjata s jarním časem, který znamenal počátek zemědělských prací a tím byl pro lid velmi důležitý"(13). Podobného významu je slovo pomlázka. Lid vytvořil pro pomlázkovou obchůzku řadu názvů : šlahačka, šibačka, mrskut, mrskačka, tatarovačka, šmigrúst, buďačka, houdačka, binovačka aj. Těmito výrazy se označoval starý a velmi rozšířený zvyk, při němž chlapci a muži šlehají dívky metlami, také odměna i proutěná vázanka (jíž se šlehá) a někde i samotné Pondělí velikonoční. Slovo pomlázka má svůj význam v omlazování (kmen mlad). Omlazovat se musí nejen lidé, ale i dobytek. Šlehají se zvláště dívky, pro jejich stálou svěžest, zdraví a veselost. Starým pannám se přeje omlazení a aby se měly k světu, dobytku, aby byl zdráv. Šleháním se symbolicky přenáší síla jarní omládlé přírody na živou bytost. Z liturgického hlediska si také původ mrskačky můžeme vysvětlit takto: ,,Když pán Kristus vstal z mrtvých, lidé stáli na ulicích Jeruzaléma v zástupech a volali: Vstal z mrtvých! Vstal z mrtvých! Židé je ovšem mrskáním rozháněli a na památku toho se slaví mrskačka" (14). Pomlázkové právo, právo šlehání, začíná pro mládence o půlnoci z neděle na pondělí. Zprvu obcházeli domy jen chlapci, dnes je možné vidět i děti s rodiči nebo i ženaté muže. Chlapci obcházeli ve skupinách všechny domy, kde bydlí dívky, o něž mají zájem. Později, když chodí děti s rodiči, navštěvují zejména příbuzné rodiny a sousedy. Dodnes patří k normám společenského života na vesnici, že koledníky nelze odmítnout. I když dívky při mrskání křičely, na oko utíkaly a durdily se, byla by se velice hněvala ta, kterou by nějaký hoch nepřišel vymrskat.

Tyto staré zvyky vážící se k období jarní rovnodennosti odsoudil v polovině 14. století známý pražský kazatel Konrád Waldhauser. Vzpomíná, jak se manželé a milenci v pondělí a úterý velikonoční šlehají metlami. A jak ospalé a lenivé mládence časně z rána házejí do vody. Tím je také vysvětleno, proč se tato velikonoční zábava také nazývá oblevačka. V dnešní době už má trochu jinou podobu. Dívky mají právo polít vodou ty mládence, kteří jsou leniví a na pomlázku přijdou pozdě, což je po poledni .

Další písemná zmínka pochází z doby vlády Rudolfa II. Zpráva z roku 1610 uvádí, že se v Praze na ulicích prodávaly velikonoční pestrobarevné metly. Každý prý si koupil alespoň jednu a běhal s ní po městě. Setkal-li se s pannou, ženou, či slečnou, šlehal ji po rukou a po ramenech, aby mu dala velikonoční vejce. Ale na poslední velikonoční svátek mrskala děvčata mládence, aby dostala kraslice zpět. Pomlázka byla doprovázena radovánkami v krčmách. Vrchnost této zábavě nebránila, naopak si sama tropila žertovné pomlázkové obřady. Naše předky od těchto zvyků neodradily ani hrozby jezuity Koniáše, obsažené dodnes v jeho spisech. Pekelných muk se hříšníci nezalekli, a tak se tyto zvyky zachovaly na celém území Čech a Moravy dodnes.

Při pomlázkové obchůzce říkali koledníci tyto koledy:


Paní kmotra, slyšte chásku,
přicházíme na pomlázku,
opentlené žilky máme,
kdo nám nedá, uhlídáme!
Paní kmotra, nemeškejte,
barvená vajíčka dejte,
jestli jste jich neobarvila,
také jsou nám bílá milá,
schováme je pěkně v ranci,
srovnají se tam s mazanci.


(z Moravy)

Hody, hody, doprovody,
dejte vejce malovaný,
nedáte-li malovaný,
dejte aspoň bílý,
slepička vám snese jiný,
za kamny v koutku,
na vrbovým proutku,
proutek se ohýbá,
vajíčko se kolíbá,
proutek se zláme,
vajíčko z něj spadne.
Vajíčko se odkulí,
do strejčkovi stodoly,
vajíčko křáp, slepička vdák,
panímámo, máte mi ho dát!

(z Čech)

Pomlázkou byl také zván nástroj, kterým se mrskalo. Podkladem je živý napučelý prut, nejčastěji z vrby, břízy, osiky, či jalovce. Někde se šlehalo pouze těmito proutky, ovšem častější byly umně spletené pomlázky. Někde se nazývaly žíla, korbáč, tatar, dynovačka, šlehačka, či metla. Jsou spletené z prutů, kterých bývá 4, 8, 12, ale i 24. Vrbové pruty se před splétáním namáčejí, aby byly pružné a vláčné. Podle lidové víry přináší pomlázka do domu úrodu, blahobyt a štěstí. Proto také mládenec, který přišel do domu na koledu první, byl nejštědřeji obdarován. Hospodyně si od něj vzala pomlázku a pošlehala jí všechen dobytek. Pletení pomlázky bylo a je obřadem. Kolem toho, kdo umí plést pomlázku, se sešlo vždy mnoho malých hochů, kteří se ji také chtěli naučit plést. Do pomlázky se místně vplétala buď červená stuha, nebo červená nit. Pomlázky se pletly různě velké. Malá se nosila v kapse, se středně velkou se chodilo na koledu a existovala i dvoumetrová tzv. obřadní. Na tu dívky a hospodyně zavěšovaly stuhy, na kterých si dávaly záležet, protože to byla vizitka jejich vkusu. Nejoblíbenější byly stuhy vyšívané. Při pomlázkové obchůzce dostávají koledníci nejrůznější dary: maso a jiné pokrmy, koláč (mazanec), proutky rozmarýnu, oděvní doplňky, ovoce, zákusky, peníze, alkohol (jen starší koledníci). Nejběžnější odměnou však byla vejce, všeobecně považované za symbol Velikonoc i jara. Zvláště ceněna byla vejce malovaná, zejména barvená na červeno. V lidovém životě se tato barva považuje za symbol života a má magickou moc. Dříve se dokonce v souvislosti s touto barvou říkalo tomuto dni Červené pondělí. Pozůstatky po červených vejcích byly nalezeny již v pohanských hrobech. Pomlázka se také stala vhodnou příležitostí k projevení mileneckých vztahů mezi mladými lidmi. Malovaná a zdobená vajíčka se stala do jisté míry poslíčky lásky. Tak jsme zde mohli nalézt nápisy:

" Máš-li ke mně lásku, přijď k nám na pomlázku. (Dačicko)
" Kúlaj sa vajíčko tam, koho ráda mám. (Valašsko)
" Komu tu pomlázku dám, ten srdce mého bude pán. (Strakonicko)
" V malovaném vajíčku, posílám ti hubičku. (Luhačovicko)

Nestál-li mládenec o děvče, tento dar nepřijal a poslal ho zpět. Mezi milenci mohlo nepřipravení, či odmítnutí tohoto daru znamenat rozchod. V některých obcích na Slovácku bylo dokonce požádání o pomlázku považováno za žádost o ruku děvčete. Mládenec za to pak dívce koupil o pouti perníkové srdce. Byly i takové hospodyně, které si chtěly zažertovat a darovaly chlapcům vejce malovaná, ale syrová. <ú>Texty na vejcích však také mohly připomínat dnešní pohlednice:

" Leť vajíčko vesele, pozdrav moje přátele. (Luhačovicko)
" Kúlaj sa, vajíčko, dolinú, pozdravuj tam moju rodinu. (Valašsko)

,,S vajíčky provozovali o velikonočním pondělí a někdy i v následující dny dospělí i děti různé hry. Běžné bylo ,,sekání" do vajec" (15). Jeden hoch držel vejce v dlani tak, že mu mezi palcem a ukazovátkem vykukovala jen špička. Druhý hoch sekal krejcarem. Nestrefil-li se, patřil krejcar tomu, kdo držel vejce. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce i krejcar házejícímu chlapci. Jinde však ťukaly vejcem o vejce. Nazývali to: babu na babu - špic na špic. Baba je tupější konec vejce. Při ťukání dva hoši lehce udeří tupější stranou svých vajec proti sobě. Proťuknou-li se konce u obou vajec, ťukají znovu, ale ostřejšími konci. Čí špice se rozbila, ten prohrál a musel dát vejce soupeři. Někteří chlapci podváděli a přinesli vejce vyfouknutá a vyplněná smolou, která se nerozbila. Pokud ostatní takový podvod zjistili, bylo samozřejmě s nepoctivcem zle. Jinou hrou bylo válení vajec po latích na způsob žlabu. Nejprve se pustila vejce žlabem na zkoušku. Podle toho čí vejce se odkutálelo nejdále se určilo pořadí. Chtěl-li hráč vyhrát, musel svým vajíčkem zasáhnout jiné vejce. Na Chodsku se scházela mládež na návsi a házela vejce buď do výšky nebo jím přehazovala přes střechu tak, aby dopadlo na měkký drn. Pokud se vejce od některého děvčete rozbilo, sklidila dívka posměch a hoši říkali, že bude nestálá. Velikonocemi přišlo do vsí definitivně jaro.