Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Libuše a Přemysl

 

Dva sousedé se pohádali. Jeden obviňoval druhého, že posunul hranici mezi pozemky tak, aby své pole zvětšil. Přednesli svůj spor kněžně Libuši, věděli, že je soudkyně spravedlivá. Libuše se zamyslela a pak rozhodla: „Starší z vás je moudrý muž a jistě uzná svou chybu, neboť mladší soused je v právu. Tak jsem rozhodla a moji rádcové mi dali za pravdu."
Muž, který spor prohrál, neovládl svůj hněv. „Není nikde takový kmen, kde by muži museli poslouchat ženu," rozkřikl se na kněžnu. „Žena má dlouhé vlasy, ale krátký rozum. Běda nám, mužům, kterým žena vládne!"
Libuši nespravedlivá řeč velmi urazila. Rozhlédla se po přítomných, ale všichni mlčeli, nikdo se jí nezastal. Aniž by nějak projevila svou bolest a rozhořčení, pravila klidným hlasem: „Přejete si za knížete muže, aby vám vládl rukou železnou. Vaši synové a dcery mu budou muset sloužit, budete mu odvádět část úrody, vezme si nejlepší koně i kusy dobytka. Chcete-li takového vladaře, oznámím vám jméno muže, který bude vaším knížetem a mým manželem." „Souhlasíme, kněžno, řekni, kde se ten muž nachází a sami ho přivedeme za tebou na Vyšehrad."
„Od Vyšehradu směrem na západ slunce teče řeka Bílina, u níž leží osada jménem Stadice. Za ní je pole, na němž oře váš budoucí kníže se dvěma strakatými voly. Jeho jméno je Přemysl. Jděte za mým koněm běloušem, ukáže vám cestu." „Splníme tvou vůli kněžno, jen jsme překvapeni, že budoucím knížetem se má stát oráč."
Libušino poselstvo se brzy vypravilo na cestu. Bílý kůň klusal před nimi tak, jako kdyby cestu dobře znal. Poslové nesli pro Přemysla knížecí oděv a zbroj. Stalo se, jak Libuše předpověděla. Na rozlehlém lánu spatřili oráče, a když ho pozdravili, oslovil ho nejstarší z poslů: „Naše kněžna Libuše i všechen lid si přejí, abys se stal naším knížetem a Libušiným manželem a vládl nám spravedlivé ty, a po tobě tvoji potomci."
„Poobědvejte se mnou," vyzval Přemysl posly a mávl otkou - prutem, kterým poháněl voly, a ti hned zmizeli v nedaleké skále. Pak otku zarazil do země a nabídl poslům chleb se sýrem, který zapíjeli pramenitou vodou. „Kdybych byl mohl celý lán doorat," řekl Přemysl, „naše země by nikdy nepoznala nedostatek a hlad." Poslové užasli, když z Přemyslovy otky najednou vyrazily tři zelené ratolesti. Náhle však dvě z nich uschly a zbyla pouze jedna. „To znamená," vysvětlil Přemysl, „že o zemi bude usilovat více panovníků, ale vládnout bude vždy pouze jeden." Když poslové oblékli Přemysla do drahého knížecího oděvu, podivili se, že bere s sebou do mošny své staré lýkové střevíce. „Proč to děláš?" tázali se. „Chci, aby moji potomci věděli, z jakého rodu pocházejí, a nikdy se nepovyšovali nad prostý lid."
Když Přemysl na Libušině bělouši v čele poselstva dorazil k Vyšehradu, vítala ho radostně kněžna i všechen lid. Přemysl Oráč se stal zakladatelem slavného rodu a jeho potomci pak vládli v zemi jako knížata a králové po dlouhá staletí.