Velikonoce v Halánkovicích
Přišly Velikonoce, největší křesťanské svátky v roce, svátky jara.
Na Velikonoce jezdívala celá rodina k babičce a dědečkovi do Halánkovic. Byla to malebná vesnička, obklopená lesy. Na návsi stál kostelík, kolem domky a staré roubené chaloupky, za nimi několik menších hospodářských stavení a dál už jen louky, pole a lesy.
Anička s Vítkem dali babičce a dědečkovi velkou pusu na přivítanou a hned se rozhlíželi po dvoře. Kam dřív běžet? Nejprve nahlédli do chléva, kde na ně roztomile mžouralo malé telátko. Potom si chvilku pohráli s kůzlátkem Lízinkou, podívali se do králíkárny na králický, ve stodole se pomazlili s koťátky, pohladili jejich starostlivou mámu kočku Micku a prozkoumali kdejaký kout.
Když otevřeli dvířka dřevěné kolny, ozvalo se kvok, kvok, kvok a vzápětí vypochodovala kvočna s tuctem žluťoučkých kuřátek. Anička s Vítkem na nich mohli oči nechat. Tu se odněkud vyřítil rozčilený kohout Peťula a děti se daly na útěk. Honem se běžely schovat k babičce.
„Tak co, děti, jak se vám u nás líbí?" zeptala se babička a láskyplně je k sobě přivinula.
„Děkujeme, líbí," odpověděl zdvořile Vítek.
„A máš ještě něco, babičko?" vyzvídala Anička.
„Co by to mělo být? Housátka, kachňátka?" smála se babička. „Na to bysme s dědečkem už nestačili. Něco vám však prozradím," řekla a spiklenecky mrkla na Vítka. „Máme zamluvené štěňátko. Až v létě přijedete, poběží vám naproti."
„Jů," nadšeně vypískl Vítek, „ty jsi tak hodná, babičko!"
„Abych pravdu řekla, to je především dědečkova zásluha. Ale nemyslete, o štěňátko se také budete muset starat," dodala vážně babička.
„Neboj, babičko, budeme, budeme," sliboval Vítek. „Viď, Aničko?"
Anička přikývla na souhlas, ale už ji zaujalo něco jiného. Od návsi k nim zaletěl rachotivý, drnčivý zvuk.
„Co je to, babičko?" zeptala se Anička.
„To jsou řehtačky. Dnes je Zelený čtvrtek. Zvony nám odletěly do Říma. A tak místo zvonění chodí děti s řehtačkami," vysvětlovala babička.
Anička napjatě poslouchala. Ještě nikdy neviděla letět zvony. Zaklonila hlavičku a zadívala se do modré oblohy, na níž bylo rozhozeno několik bělostných obláčků jako polštářků z prachového peří. Ve výšce se pohybovaly tmavohnědé tečky.
„Vidím je, vidím je!" zvolala Anička a ukazovala k obloze.
„Kdepak, Aničko, to nejsou zvony, to jsou tažní ptáci. Vracejí se z teplých krajin zpátky domů."
„Aha," hlesla zklamaně Anička. „Mohli bychom jít aspoň s těmi řehtačkami?"
„To víš, že byste mohli. Víte co? Večer vám budu o všem vyprávět. Chcete?"
„Ano, ano, děkujeme, babičko," volali jeden přes druhého.
„Dobře, ale teď už běžte do kuchyně. Určitě musíte mít pořádný hlad," řekla babička a laskavým pohledem hleděla za odbíhajícími vnoučaty.
Večer babička vyprávěla dětem o tom, co znamenají Velikonoce a proč se slaví. Vyprávěla jim o Zeleném čtvrtku, kdy naposledy zazní zvony, o Velkém pátku, kdy byl ukřižován Ježíš Kristus, o Bílé sobotě, kdy věřící navštěvují jeho hrob, o neděli, kdy je Hod boží velikonoční a kdy se ráno ve všech křesťanských zemích slavnostně rozezní zvony a slaví se vzkříšení. Samozřejmě že nezapomněla ani na Velikonoční pondělí spojené s pomlázkou a s různými lidovými zvyky.
Po celou dobu svého vypravování babička sotva stačila odpovídat na všechny Aniččiny a Vítkovy zvídavé otázky.
A když děti pomalu usínaly, ozvala se Anička, třebaže se jí únavou zavíraly oči: „Na Velký pátek se prý také otevírají poklady. Je to pravda, babičko?"
„To nevím, Aničko. Jedno však vím docela jistě. Pro maminku, pro tatínka a pro nás s dědečkem jste největší poklad vy. A teď už spěte. Dobrou noc."
„Dobrou noc, babičko," ozvaly se dva tenoučké hlásky a v tu ránu Vítek s Aničkou usnuli.
Jen abyste byli zdraví a nic zlého vás nepotkalo, pomyslela si v duchu babička a potichu za sebou zavřela dveře.
Velikonoce utekly jako voda. Anička s Vítkem si jich náramně užili. Nejvíc legrace bylo na Velikonoční pondělí. Ráno přišli koledníci. Měli pomlázky z vrbových proutků, ozdobené mašlemi, a proháněli Aničku po dvoře. Každý koledník potom dostal po malovaném vajíčku.
Sotva koledníci odešli, dědeček s tatínkem a Vítkem vytáhli z komory pomlázky a vyšlehali Aničku, maminku a ani na babičku nezapomněli.
„Musíte dostat pomlázkou, abyste byly po celý rok čiperné!" volal dědeček a utíkal před babičkou, která po něm na oplátku cákala vodu.
Do všeobecného veselí rozčileně křičel kohout Peťula a kdákající slepice se všem pletly pod nohy.
Vítek s Aničkou by u babičky a dědečka nejraději zůstali rovnou do prázdnin. Ale na Vítka již příští den čekala škola, tatínek musel do práce a na Aničku možná čekalo nějaké nové překvapení doma na zahradě.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář